Domů
Opravuju Týden
"V extrémním případě pak Japonci využívají internet k tomu, aby si smluvili zvláštní azbest, si vybudovalo pověst průkopníka v oblasti technologií." Tohle jsem vážně nenapsala. Na Týdnu mají problémy se systémem. Takže vám posílám sice nekorekturovaný, ale snad méně zmatený originál.Sebevražda výtahové slečny
Japonsko je proslulé střetem tradiční kultury a moderních technologií. A nevypadá to zrovna tak, že by vám nejnovější modely fotoaparátů servírovala gejša v kimonu. V každodenním životě se setkáváte s jinými zvláštnostmi: u každého výtahu v obchodním domě stojí uniformovaná slečna, která vám v bílých rukavičkách ukáže, jak správně zmáčknout knoflík. Ne, že byste to sami neuměli – znamená to ve skutečnosti něco jiného. Obchodní dům vám tak dává najevo svou péči, že si vás jako zákazníka váží. To, zda je skutečně slečny zapotřebí, nikdo neřeší. A podobných rituálů najdeme v Japonsku více než kde jinde. Vynálezci nejnovějších technologií totiž nyní přicházejí na daleko zajímavější objev: že je lidé často používají k bizarním účelům.
K tomu, abyste si v zapadlém bufetu na ostrůvku Enošima mohli dát polévku a pivo, potřebujte použít celkem tři různé elektronické přístroje. U každého je však navíc k dispozici zaměstnanec, který vysvětluje, jak jej správně použít. Po zaplacení vaší objednávky na polévku v automatu dostanete budík, který zazvoní, když je vaše polévka hotová. Mezitím si dojdete k jinému automatu koupit pivo. Automaty na studené, horké nebo alkoholické nápoje jsou v Japonsku doslova na každém rohu – je jich tu 2,6 miliónu.
Duplikování lidské síly a technologických přístrojů je japonská specialita, nad kterou se pozastavuje i italský student Tokijské univerzity zahraničních studií Alessandro Mattiaci. „V Japonsku se spousta práce dělá jen naoko, ve skutečnosti vůbec není potřeba. Proč u každého bankomatu stojí slečna, která mi poradí, jak si mám vyzvednout peníze? Před obchodním domem s elektronikou stojí tucet prodavačů, ale když se zeptám, kde najdu baterky, nikdy to nevědí,“ rozčiluje se Mattiaci, který tyto profese nazývá „evidentně zbytečná zaměstnání“. Řadí mezi ně obsluhy výtahu, pomocníky v dopravě, připomínající zdálky oživlé roboty, asistenty v obchodech, kteří vám nikdy neporadí a nosiče reklamních letáků, stojící tiše celý den na jednom místě.
Tito lidé ale pocit zbytečnosti nemají: mají práci, a jsou tedy zařazeni do společenského procesu. V zemi, kde je lidská síla jedna z nejdražších na světě, snižují procento nezaměstnaných. Otázku, k čemu vlastně jejich práce je, když ji může zastoupit technologie, si nepřipouští. Práce jim dodává smysl života, který právě teď v jedné z nejbohatších zemí světa mnoho lidí postrádá. Právě v Japonsku je totiž více než jinde vidět, že je snazší vynalézt technologii, než její potřebnost. A to platí zejména v oblasti komunikace: přestože je Japonsko jednou ze zemí s největším rozšířením sítě mobilních telefonů a internetu na světě, mnoho lidí zůstává trvale osamělých.
V extrémním případě pak Japonci využívají internet k tomu, aby si smluvili zvláštní schůzku: za účelem společné sebevraždy. Ta je odvěkou součástí japonské tradice: Japonci mají nejvyšší podíl sebevražd na světě, přičemž důvody jsou již po staletí stále stejné: ztráta cti, společenského postavení či uplatnění. Tento hluboce zakořeněný rituál však nyní Japonci páchají po kolektivní domluvě na speciálních internetových stránkách zcela primitivním způsobem: zavedením plynu či spalováním uhlí v uzavřeném automobilu. Letos tak své životy ukončilo již 75 lidí – počítáme-li v průměru tři osoby na automobil, dostáváme se i ve stodvacetimilionovém státu k číslu, kdy se raději přestáváme dívat do aut zaparkovaných na kraji lesa. Sebevražda přitom zůstává stejnou tragédií, jako jinde na světě, proto se nyní japonská vláda snaží využívání internetu k domlouvání sebevražedných schůzek monitorovat a omezit: a to lze jen velmi těžko.
Otázkou zůstává, proč právě Japonsko, kde většina obyvatel stále vaří v hliníkovém nádobí a bydlí mezi zdmi obsahujícími škodlivý azbest, si vybudovalo pověst průkopníka v oblasti technologií. Profesor Soho Mačida, přednášející japonskou kulturu na Tokijské univerzitě mezinárodních studií i na Princetonu, vidí kořeny technologické zdatnosti nikoliv v kutilství, tak typickém pro Čechy, ale v posedlosti dokonalostí produktu. „V Japonsku je tradicí monocukuri – výroba předmětů mistry svého oboru, ať jsou to samurajské meče, misky na čaj nebo přehrávače. I když hliněná miska vypadá se svou nerovnou a nepravidelnou strukturou na první pohled neohrabaně, je dokonalá, protože věříme, že se do ní promítl jedinečný duch mistra, který ji vyrobil,“ vysvětluje Mačida, který před kariérou vysokoškolského profesora žil dvacet let jako buddhistický mnich.
Tato představa vychází z šintoistické víry, že lidské umění a energie se otiskuje do věci, kterou vytváříme. Produkt se tím zbožšťuje, vystupuje z profánního do posvátného světa. Japonci jsou zvyklí žít obklopeni těmito malými božstvy, kami, ať už v podobě přírodních úkazů, jako jsou hory či stromy, nebo dokonalé, nikdy nerozbitné a stále nové produkty. Tak se k nim i chovají: tiše je obdivují, ale jakmile zastarají, zahodí je a koupí si nový, ještě dokonalejší model. Kromě toho, že věří, že tím pomáhají japonské ekonomice, jim jejich malé technologické božstvo propůjčuje status výjimečnosti, i když jej neumí pořádně používat. Všichni mají v autech navigační systémy GPS, ale když se jich zeptáte na cestu, jsou ztracení. To ale nevadí: důležitější je produkt vlastnit a malého bůžka si tím k sobě připoutat, než prakticky využívat – dalo by se to s nadsázkou označit za zbožní fetišismus z bohabojných důvodů. Dokonce i zmiňované automaty na nápoje bývají připodobňovány k posvátným lampiónům: tak, jak dříve osvětlovaly cestu ke svatyni kamenné lucerny, dnes po celou noc září automaty s horkým kafem. Dokonce i na vrcholu uctívané hory Fudži.
Box:
Japonsko se stále vypořádává s prasknutím ekonomické bubliny, které prokázalo, že i největší pokrok má své hranice. Není to jednoduché: v zemi, kde lidská chyba znamená ztrátu cti, nemohou všichni spáchat najednou sebevraždu, i když se o to leckdy snaží. Japonsko si proto lehá na Freudovo sofa a ptá se, co nám vlastně nejnovější technologie a pokrok přinášejí. Statisticky pouze jedno z nejvyšších procent sebevražd kombinované s nízkou porodností – v Tokiu dokonce průměrně méně než jediné dítě na rodinu.
Popisky k fotkám:
1. Lampióny dnes již neosvětlují cestu ke svatyni, ale nákupní třídu v tokijské čtvrti Arakawa
2. Automaty na nápoje najdeme i vedle šintoistické svatyňky
3. Tyto automaty jsou v provozu celou noc, přestože je nikdo nevyužívá. Stojí totiž za plotem soukromé firmy.
4. Živé reklamní poutače se využívají i v zemi, kde je lidská síla drahá.
5. Objednat i jídlo v bufetu není nic jednoduchého – až se bílá krabička rozdrnčí, bude vaše polévka připravená.
Komentáře
(Dan - Mail - WWW)
Ajaj, ty si ctes sve clanky po editorskych vylepsenich, to je nebezpecny zlozvyk, ktery nesvedci zdravi.
(Dan - Mail - WWW)
Ale puvodni verze pekna :)
(Denisa - Mail - WWW)
...rika vedecky editor:-)
Přidání komentáře...