Domů
24.11.2005
No naučte Japonce bramborový salát...
Když z velvyslanectví odejde kuchař, je to zlé. Mnohdy horší, než když odejde velvyslanec. Úplný horor ale nastává, když se to stane v zemi, kde se spousta věcí jí rovnou syrových, bez příboru, a do vánoční párty na velvyslanectví zbývají dva týdny...
.
Paní Setsuko Ohtaka ze Společnosti česko-japonského přátelství mi proto zavolala, jestli bych nemohla japonské kuchaře neučit nějaká česká jídla, která by mohli na večírek připravit. Vzhledem k nedostatku času, surovin a možná i invence jsem sestavila následující menu: zelňačka, řízek s bramborovým salátem (kaprů je v Japonsku spoustu, ale jsou posvátní, takže sežrat kapra je pro Japonce něco jako sníst psa pro Čechy – nebo ..?!?), a na závěr štrúdl. Poprosila jsem ještě japanistky Kláru a Silvii a sešli jsme se i s panem Takahasou, odborným konzultantem, na hypermoderní stanici Šindžuku v luxusní restauraci Torija Kaze.
Ikebana u vchodu byla impozantní, ale kuchyně i kuchaři vypadali velmi přívětivě.
Horší bylo, že vařili na HLINÍKU. Buď neznají Humpolec, nebo usilovně pracují na snížení pověstné dlouhověkosti japonských babiček.
Japonci se ale po kuchyni pohybovali jako motýli a práce jako by se dělala sama, tak, že všechno bylo za půldruhou hodinku na stole. Klára dělala řízky, Silvie štrúdl a já zelňačku a bramborový salát.
Řízky Klára samozřejmě obracela hůlkami.
Hlavní kuchař Iší se jenom ofrňoval nad tím, že se nebude učit péct štrúdl, protože to dovede každý (pravda, listové těsto se tu dá koupit hotové). Silvii, která štrúdl dělala poctivě a sehnala i rum do rozinek, si navíc dobíral, že se do zbylé štangle, kterou jsme dostaly každá jako výslužku, pustí hned za rohem. Iší si ale zase namáčel řízek do zelňačky, což jsme mu zakázaly.
Když jsme se všichni sešli u stolu, musím ve stylu Milana Ballíka konstatovat, že vkusně rozklepané vepřové plátky se bez problému zasnoubily s na první pohled poněkud odlišnou japonskou strouhankou, bramborovou symfonii nezhatily ani polské okurky či japonská Worcestrová omáčka, která chutná úplně stejně, jako sojovka, zelňačka se skvěla v japonských čajových miskách čawan....
Pro lžíce jsme Išiho poslali – to se hůlkami fakt nedá – a když neměli ani nože, tak nám řízek prostě rozsekal na úhledné kousky neskutečně ostrým nožem, vyrobeným stejnou technikou plátkované oceli a podepsaný osobním znakem mistra stejně, jako samurajský meč.
Komentáře
(Ales Houdek - Mail - WWW)
Parada! Rozhodne se nenudis. Krasna ikebana. Ales
(Ela - Mail - WWW)
dobrá historka :) Fain život.
Přidání komentáře...