Domů
13.03.2005
FAIN IN JAPAN
Zaměstnanec v uniformě s bílými rukavicemi, manažer v diskrétním obleku, odbarvený neopunker s řetězy, cvočky a obvazy zakomponovanými v tričku a džínách. Vedle sebe je potkáte na ulicích Tokia. Co znamená oblečení pro současné Japonce?
Japonci
se po více než tisíc let oblékali do pevně konvencionalizovaného oděvu –
kimona. Kimono ostatně znamená to, co si beru na sebe (ki-oblékat, mono-věc).
Během tří čtyř generací je ale dokázali zaměnit za „západní“ styl oblékání tak
dokonale, že dnes již kimona, dříve předávaná z generace na generaci,
nejenže nevlastní, nedokáží je ale ani obléct, ani složit. Po otevření Japonska
světu to byli právě muži, kteří začali rychle přejímat západní obleky, Japonky
masově spíš až po druhé světové válce. Ostatně i dnes spíš potkáte
v kimonu ženu, muže jen výjimečně – třeba na šintoistickém svatebním
obřadu.
Japonci
ale dávno nejsou ani odkázáni na evropské módní návrháře, kteří by jim
diktovali, co mají nosit. Japonci vytvořili vlastní systém módy, který sice
vzájemně ovlivňuje globální proud, ale stejně zůstává lehce svébytně stranou.
Přejali sice typy západního oděvu, ale sami si určili jeho sociální význam.
Zrovna tak jako jste mohli podle materiálu a vzoru kimona určit sociální a
rodové postavení jeho majitele v minulosti, přečtete podle oblečení i
moderního Japonce. Funguje to, protože sociální rozvrstvení je v Japonsku
pořád markantnější, než u nás. A taky proto, že – slovy politologa a odborníka
na Japonsko dr. Jiřího Holuba – se v Japonsku na každý módní trend chytí pár
miliónů lidí. Dlouho jsem si třeba myslela, že tlusté bílé podkolenky, které
shrnutě přetékají školačkám přes rozšlapané mokasíny, jsou jakousi zvrhlou
součástí jejich školní uniformy. Nejsou, ve škole jsou megapodkolenky zakázané.
Jakmile ale středoškolačky opustí budovu, vyrolují sukni nahoru, natáhnou
tlusté ponožky, srolují je dolů, horní okraj přilepí k noze speciálním
lepidlem, vytočí nohy do o a Japonci se dostávají do varu. Hlavně ti starší.
Středoškolákům
a vysokoškolákům je /kromě školních uniforem/ povoleno, nebo spíše přikázáno
téměř vše. Kdo nemá výrazně odbarvené, natupírované nebo rozcuchané vlasy a
extravagantní oblečení, jako by nebyl. A jestli se vám pod tímhle popisem
vybaví maximálně evropská ikona mladistvého odporu Diesel, tak to je slabý
odvar. Těžko se tu vysvětluje, že vyhublý Kengo Kato v obtažených
bokovkách s barevnou košilí a mušími brýlemi je respektovaný art director,
který mj. radí jiným, co si mají vzít na sebe. A není homosexuál.
Japonci
mají svoje módní návrháře a sami si určují, kdo bude jejich módní
ikonou.
Určitě nejvýraznější postavou je dnes již „důchodce“ Issey Miyake,
jehož módní
impérium ale nastoluje trendy pod vedením zkušených žáků dál. Ze všech
nových
technologických a designerských lahůdek, které nám tento drobný Japonec
předal,
jmenujme alespoň úplně jiný pohledu, který dokázal použít na známou
techniku
plisování a založil tak samostatný label Pleats, please. Mnozí se jí
chytili a
začali kopírovat, ale Miyakeho styl a barevnost je nezaměnitelná. Na
dalším obrázku trička z dílny IM Pleats please jasně vidíte úplně
obrácený postup zpracování: látka se nejdřív ušije, potom nabarví a
nakonec naplisuje.
Yoshiki
Hishinuma ji obohatil o tradiční prvek plisování pomocí nabírání látky, který
se používal například na hedvábné šálky obidžime, součást kimona. Tato technika
nejen dává pevné tkanině pružnost, ale vytváří trojrozměrný efekt
s možností různých vzorů (viz obr., tričko tvoří nahoře sešité květy, sukně má vzor růží přímo vplizovaný do látky).
Evergreenem
Comme des Garcons a dalších japonských návrhářů je zcela opačný přístup
k vytváření oděvu, než je klasická krejčovina. Oděv se považuje za věc,
hračku, kterou je nutno rozebrat – a ono to pak nejde složit zpátky. Tak se to
vrství, rozstříhá a slepí. Ten, kdo zvládá krejčovinu na vysoké úrovni a jen
zlehka, ale pravidelně ji servíruje s japonskou estetikou, Kenzo Takada,
již paradoxně moc za „Japonce“ doma považován není. „Když on je tak hodně
v té Paříži…“, uhýbají pohledem Japonky, pro které jinak slovo Paris
znamená trademark šik módy.
Miyakeho
osobnost ale nepoznamenala jen plisé či svěží L´Eau de Issey, parfém, který ho
proslavil po světě snad nejvíc. Kromě inovací v módním průmyslu zasáhl i
do interiérů, designu předmětů denní potřeby a dalšího užitého umění. Pro svého
/dnes již bohužel zemřelého/ přítele, známého fotografa Akira Sató, vytvořil
například plakát na výstavu. Sató také některé Miyakeho modely ztvárnil na uměleckých
fotografiích, které fotil i na pražských střechách. A samozřejmě je i se svou
manželkou nosil. „Je takový milý, tichý. Někdy přijde a udělá nám večeři“, říká
o Miyakem paní Yasue Sató-Kunieda. Vy můžete na následujícím obrázku vidět kožich od Issey Miyakeho na fotce Akiry Sato a mě v tričku od IM, které jsem ale dostala od Yasue – fotil Aleš Vašíček na výstavě Akiry Sato v Nikon Clubu v Tokiu, jehož byl Akira Sato prezidentem.
Ostatně
právě manželky mají i v Japonsku na vzhled svých poloviček velký vliv.
Stejně jako tady jim oblečení kupují, kritizují nebo vyhazují. „Nesnáším tenhle
jeho homeless styl“, pronesla na adresu svého manžela pětatřicetiletá paní
Hagiwarová. Vysoce postavený manažer zvolil na víkend v luxusní chatě ve
snobské rekreační oblasti Karuizawa obnošené sportovní oblečení s poněkud
zvláštním lemováním. „To je můj design. Vezmu mikinu a ustříhám jí okraje. Je
to super,“ vysvětlil pan Hagiwara a natáhl se před krb na kůži
z hokkaidského medvěda.
I
japonské návrháře neustále inspirují různé deformace oděvu a trendy „z ulice“.
Nutno podotknout, že v Japonsku je ovšem z čeho sbírat. Inspiraci
zahrnou do svých kolekcí a ty jsou potom zase na ulici vidět. Japonci totiž i
sebezvláštnější modely opravdu nosí. A nejen tam, kde novináři jsou či naopak
právě nejsou. Spíš si je ale obléknou o víkendu, kdy nemusí do práce – tam,
pokud nemají uniformu, nosí stejně normalizovaný oblek. I když zaměstnané
japonské ženy obleky nenosí, povinností je pro ně slušivý kostýmek, kabelka od
Vuittona, tuny bělícího makeupu a tenké podkolenky. Na víkend klidně sáhnou i
po pánském modelu zavazovacích kalhot od Miyakeho, na kterých je zřetelně vidět
inspirace sexy japonskými montérkami – jakousi kalhotovou sukní, s tím
rozdílem, že montérky jsou dole staženy gumičkou a u pasu mají pás na nástroje.
„Jako vytažený z popelnice“ ohodnotili čeští přátelé i luxusní kožich
s hedvábným šedivým přehozem s mačkanou „crash“ technikou
z Miyakeho dílny. „Je umělý, protože pravé kožichy se teď nenosí. Měla
jsem ho jenom jednou na sobě, protože na zimu v Tokiu je moc teplý.“, říká
o něm módedáma Misao Ito. Když se poněkud netaktně zeptám, kolik stál, dostává
se mi odpovědi „asi tak jeden průměrný měsíční plat. Ale já vydělávám a moje
peníze jsou moje peníze. A manželovy peníze jsou taky moje peníze“.
Japonci
však nejsou snobové, kteří jen následují reklamní kampaně velkých značek,
ačkoliv si to každý po masovém rozšíření vuittonského moru musí nutně myslet.
Podporují i mladé, neznámé či začínající návrháře. Vstup do módního světa pro
ně obvykle znamená absolvování některé z prestižních uměleckých škol – ať
už Tókjó Bunka Fashion College, nebo londýnskou Central Saint Martin´s.
Vzhledem ke statisícovým částkám, které studenti zaplatí za semestr studia, je
pro mladé návrháře i komerční úspěch jistě klíčový. I když po pětiletém studiu
předvedou například jen kolekci se třemi typy vzorů a střihů, kdy vrcholem kreativity jsou červené nůžky na šňůrce
kolem krku. Třeba z nich bude jednou nový Miyake.
Díky za půjčení některých fotek Alešovi Vašíčkovi!
Komentáře
Přidání komentáře...