30.11.2005
Bude Japoncům vládnout žena?

Prečtěte si můj članek zde
http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/205407

Radši švába nebo šneka?

Japonská kamarádka Keiko se právě vrátila z Pekingu, tak jsme porovnávaly fotky s Hongkongem.

 „To byl hotel, nebo hostel?“, nedalo mi při pohledu na čisté borovicové postele a světlou podlahu.

„Hostel, pěkný,“ odpovídá Keiko česky. Na to, že stál tři dolary, opravdu slušné, říkám si.

„Ale byl tam trošku špatný vzduch,“ komentuje Keiko moje nechápavé pohledy na další fotku, kde sedí na posteli v pyžamu s rouškou na obličeji.

„Bylo to totiž ve třetím patře podzemí. Taky tam byli… jak se to řekne… gokiburi,“ vyslovuje slovíčko, bez kterého se v Japonsku neobejdete.

„Švábi,“ zhnuseně se oklepu při vzpomínce na svého tučného spolubydlícího v koupelně (naštěstí při mém dřívějším pobytu). Příjemný úterní oběd s bohemistkami na Tokyo University of Foreign Studies se zvrhl v neobvykle živou debatu o likvidaci černých pasažérů.

Přidala se i plachá Joko, která na mou znechucenou otázku, jak naložit s mrtvolou, odpověděla celou a gramaticky správnou větou: „Vyhodím ho do koše,“ a doporučila mi, že samotné postříkání sprejem nestačí, ale je potřeba je dobít pantoflí. Z Klářiny americké historky, kdy vytahovala jídlo z trouby, sáhla do chňapky – rukavice a nahmatala něco tvrdého, velkého a živého, se mi už zvedal žaludek už dopředu. Japonky to ale braly docela s klidem, ale jak přišla řeč na hlemýždě, mj. našeho maskota na japonském Expu, tak to zase zvracely ony. Shodly jsme se na slimácích, dlouhých, nazrzle hnědých a drze přemnožených – ti nám přišli internacionálně odporní.

Vzhledem k tomu, že naše bydlení na Tabatě je poslední rok před likvidací a kolem odpadů začíná být příjemné vlhko a teplo, zásobím se radši hromadou vražedných zbraní dopředu.

Hongkong nakonec skóroval oproti Pekingu 1:0. V tom parku se dalo jíst rovnou z trávníku, vzduch tam byl také dobrý a koneckonců – nemusela jsem vypláznout tři dolary, že.

 

25.11.2005
Je vám zima? "Vemte si svetr," radí japonská ministryně

Japonská ministryně ordinuje zdravý rozum

publikováno na ČRo Leonardo 5.12.2005

Japonské ministerstvo životního prostředí připravilo na letošní podzim a zimu neobvyklou reklamní kampaň. Plakáty a propagační materiály se dvěma jednoduchými slogany Warmbiz a Coolbiz totiž nabádají obyvatele japonského souostroví k tomu, co by se dalo označit pouze jako návrat ke zdravému rozumu. Hlavním smyslem kampaně je připomínat, že když je zima, měli by lidé nosit teplejší oblečení, a naopak lehčí oděv v létě. Japonci si totiž zvykli své příbytky a zejména kanceláře v zimě přetápět a v létě naopak klimatizovat, přičemž celý rok tráví v podstatě v jediném typu oděvu: v obleku či kostýmku.

Tradiční japonský dům přitom žádné vytápění či kamna neměl, pouze otevřené ohniště uprostřed místnosti, které sloužilo především k přípravě pokrmů. Ve druhé polovině dvacátého století začali do budov integrovat vnitřní vytápění a od 70.let také klimatizaci. V historii lidé přizpůsobovali oděv přirozeným proměnám ročních období: v zimě doplňovali tradiční hedvábné kimono svrchním kabátkem či kožešinou, v létě nosili pouze lehké bavlněné kimono (jukatu) s menším ozdobným pásem, aby byl celý oděv vzdušný a snadno se udržoval. Spolu s reformami Meidži koncem 19.st. však přejali západní oděv, který pro tamější klimatické podmínky není příliš přirozený.

Tradiční evropský oblek se přitom vyrábí buď z vlny nebo plátna, což jsou přirozeně hřejivé či chladivé tkaniny. Od druhé poloviny 20.st. však došlo v prudkému rozšíření umělých, zejména polyesterových vláken, které přes jiné kladné vlastnosti nejsou tak příjemné, jako čistě přírodní materiály. V současnosti nosí Japonci vzhledem ke striktním kulturně-sociálním pravidlům tmavé obleky (modré, šedé či černé), které se vyrábí téměř většinou z umělých či směsových vláken, dražší z vlny. Přitom i vlna může mít „chladivé“ vlastnosti: koncem 90.let 20.st. byla představena vlněné vlákno Cool Wool, které je určené právě pro klimatizované prostory či teplejší počasí, a umožňuje tak svým nositelům zachovat společenskou povinnost škrtivého obleku s kravatou. 

Přitom zejména starší generace Japonců se zdá být až neuvěřitelně otužilá: mnozí doma vůbec netopí, přestože teploty se pohybují leckdy kolem nuly. Ostatní ovšem používají k vytápění klimatizaci, což způsobuje velkou spotřebu proudu (při efektu puštěného fénu). Tradiční ani moderní japonské domy totiž nemají téměř žádnou izolaci. Není divu, že jedno z prvních zasedání japonského parlamentu v roce 1890 se proměnilo v prudkou hádku, zda mají poslanci nosit tradiční, nebo západní oděv.

Kampaň Warmbiz se snaží Japonce nabádat, aby v zimě nespoléhali na vytápěné kanceláře, ale rozpomenuli se na své kořeny, vzali si teplé ponožky, a odlehčili tak energetice i životnímu prostředí. Samozřejmě, že za tímto nápadem stojí žena – ministryně životního prostředí Juriko Koike.

 

Další info na Japan Times

 

 

24.11.2005
No naučte Japonce bramborový salát...

Když z velvyslanectví odejde kuchař, je to zlé. Mnohdy horší, než když odejde velvyslanec. Úplný horor ale nastává, když se to stane v zemi, kde se spousta věcí jí rovnou syrových, bez příboru, a do vánoční párty na velvyslanectví zbývají dva týdny...

.

 

Paní Setsuko Ohtaka ze Společnosti česko-japonského přátelství mi proto zavolala, jestli bych nemohla japonské kuchaře neučit nějaká česká jídla, která by mohli na večírek připravit. Vzhledem k nedostatku času, surovin a možná i invence jsem sestavila následující menu: zelňačka, řízek s bramborovým salátem (kaprů je v Japonsku spoustu, ale jsou posvátní, takže sežrat kapra je pro Japonce něco jako sníst psa pro Čechy – nebo ..?!?), a na závěr štrúdl. Poprosila jsem ještě japanistky Kláru a Silvii a sešli jsme se i s panem Takahasou, odborným konzultantem, na hypermoderní stanici Šindžuku v luxusní restauraci Torija Kaze. 

Ikebana u vchodu byla impozantní, ale kuchyně i kuchaři vypadali velmi přívětivě.

 

 

Horší bylo, že vařili na HLINÍKU. Buď neznají Humpolec, nebo usilovně pracují na snížení pověstné dlouhověkosti japonských babiček.

 

Japonci se ale po kuchyni pohybovali jako motýli a práce jako by se dělala sama, tak, že všechno bylo za půldruhou hodinku na stole. Klára dělala řízky, Silvie štrúdl a já zelňačku a bramborový salát.

 

 

Řízky Klára samozřejmě obracela hůlkami.

 

 

Hlavní kuchař Iší se jenom ofrňoval nad tím, že se nebude učit péct štrúdl, protože to dovede každý (pravda, listové těsto se tu dá koupit hotové). Silvii, která štrúdl dělala poctivě a sehnala i rum do rozinek, si navíc dobíral, že se do zbylé štangle, kterou jsme dostaly každá jako výslužku, pustí hned za rohem. Iší si ale zase namáčel řízek do zelňačky, což jsme mu zakázaly.

 

Když jsme se všichni sešli u stolu, musím ve stylu Milana Ballíka konstatovat, že vkusně rozklepané vepřové plátky se bez problému zasnoubily s na první pohled poněkud odlišnou japonskou strouhankou, bramborovou symfonii nezhatily ani polské okurky či japonská Worcestrová omáčka, která chutná úplně stejně, jako sojovka, zelňačka se skvěla v japonských čajových miskách čawan....

Pro lžíce jsme Išiho poslali – to se hůlkami fakt nedá – a když neměli ani nože, tak nám řízek prostě rozsekal na úhledné kousky neskutečně ostrým nožem, vyrobeným stejnou technikou plátkované oceli a podepsaný osobním znakem mistra stejně, jako samurajský meč.

 

Vyšly jsme tedy ze stylové a elegantní restaurace Torija kaze v jedné z nejdražších čtvrtí Tokia dobře najedené a natěšené na vánoční párty. Možná, že nás i pozvou....

23.11.2005
Jak se žije ve Victoria parku

V sedm hodin ráno jsme v parku jediné, kdo spí – všichni ostatní cvičí, jak s hrůzou zjišťujeme, dokonce dva metra od našich pelíšků.

To jsme nečekaly, včera jsme usínaly uprostřed veselého pikniku, která probíhal na vedlejší laviččce. Na stejné lavičce dnes dědeček "jede na kole".

Victoria park leží v oblasti Causeway bay, necelou čtvrhodinku starou tramvají od hlavního centra Hongkongu. Obklopují jej stejně jako všude jinde v Hongkongu mrakodrapy. Victoria park má viktoriánský altánek,

hřiště,

dráhu na jogging,

prolejzačky, které jsou ve skutečnosti nástrojemi na cvičení, a bazének na pouštění lodiček na vysílačku (tak je to výslovně napsáno na velké ceduli, která vyjmenovává všechny příkazy, zákazy a pokuty). Za odhození papírku je maximální pokuta 15 000 korun.

Procházíme skupinkami lidí, kteří cvičí s meči,

holemi, vějíři, za chůze, běhu, na lavičce nebo na podivuhodných konstrukcích.

To, co se u nás píše jako tai-chi a čte jako tai-či nebo tai-ki (musím se zeptat sinologů, jak to vlastně je), tady rozeznáváme asi ve stodvaceti různých variacích.

Hongkongčané jsou milí. Dědeček z vedleší lavičky se nás ptá, odkud že takové socky, co spí v parku, mohou být. Československo zná, tak nám radí, že v rohu parku jsou k dispozici zadarmo sprchy a převlékárny, kde se můžeme umýt.

 

Prostě lepší čistý park, než špinavý hostel. Jenom se musím spolužaček z Hongkongu zeptat, kam chodí spát bezdomovci – nepotkaly jsme ani jednoho. Ale to mleté maso v bufetu na rohu parku bylo výborné.

 

 

22.11.2005
Instantní Hong Kong

Během pěti dnů v Hongkongu stihnete zažít pět set překvapení, přibrat pět kilo a utratit pět tisíc dolarů. Hong Kong je fascinující, i když moje japonská kamarádka Kumiko říká, že Śanghaj je ještě lepší. No uvidíme.

Nejhezčí mrakodrap je samozřejmě The Bank of China. 

Kdo nebyl v HK, neví, co je to Feng šuej v praxi. Architekti by tam měli jezdit povinně. Nechápu, jak to město může při takové koncentraci lidí a mrakodrapů fungovat, ale atmosféra je skvělá.

I když tohle je trochu idylický pohled na chudší část...

HK má všechno, i tří kilometrové pláže.

Taky tramvaje. Jinak všechno jako v Anglii, včetně kuchařek Jamieho Olivera.

No ale nejlepší jsou ty dortíky....

A móda. Ale to už si nechám na příště.

15.11.2005
Pivecko pekne zabalit, prosim....

O víkendu proběhly v tokijském Hibija parku dny Evropské unie, kde nechyběli ani Češi...

Celý článek

13.11.2005
Nástrahy módní fotografie

Top: materiál: 100% hedvábný šifón, Roberto Cavalli, S/S 2005. Ve slevě.

 

Design: můj, samozřejmě.

 

Foťák: Olympus E-300, 8 mega, Zuiko Digital 14-45, F 3.5 – 5.6. Ve slevě.

 

PS. Nevíte někdo, jak se s tím zachází ?!?

 

 

11.11.2005
Co si dáte?

Dát si v Japonsku jídlo není jen tak, podivovali se moji čeští přátelé. Protože zemi zachvátila technologizace všeho, popíšu vám, jak to probíhá při objednávání jídla v pošmourném bufetu na výletní ostrůvku Enošima (ano, vidíte ho na obrázku. Ty tečky v moři nejsou lachtani, ale surfaři).

Přijdete do bufáče. Vidíte do spoustu servírek a okénko do kuchyně (ale tam se raději dívat nebudeme, na hygienu tu prostě platí jiná pravidla, EU by se nechytla).

Zeptáte se servírky na jídelní lístek. Ukáže vám tabulku nadepsanou anglicky MENU a dále celou v japonštině. Ukážete na něco. Slečna vás odvede k automatu – samozřejmě. Tam vhodíte peníze. POdle toho, kolik jste vhodili, se vám rozsvítí příslušná tlačítka s výběrem. Něco zmáčknete. Vypadne lísteček, který odnesete do kuchyně. Tam vám dají budík (vidíte ho na obrázku, je elektronický, samozřejmě).

S budíkem si sednete a čekáte. Když zazvoní, odeberete se se k okénku a vyzvednete si jídlo. Jak jednoduché!

PS. Pivo si samozřejmě koupíte taky v automatu, ale vypadne vám rovnou samo, bez budíku.

 

7.11.2005
Neco pro opravdove ornitology...

Tak tady mate ty potvory, ktere se prohaneji nad japonskymi plazemi a kradou cokoladove rohlicky. A jelikoz stale nemam pripojeni na internet, tak si krvelacnou story o vyklovanych objektivech plazovych fotografu domyslete sami...

 

1.11.2005
Sláva šógunů opět zazářila na obnoveném festivalu

Po více než sto letech se do ulic Tokia opět vrátil tradiční festival tenka macuri. Podivejte se, jake to bylo.

Celý článek