27.10.2005
Poslední tramvaj do stanice Tokio
Poslední tramvajovou linku lze dnes najít v tokijské čtvrti Arakawa {ano, jako na potvoru prave tam, kde bydlim}. Tramvajová trať je osázena více než 15 tisíci růžovými keříky, které dotváří malebnou atmosféru maloměsta, na což jsou samozřejmě místní obyvatelé patřičně pyšní. Protoze je ale stejne jako veskera doprave v Tokiu draha jako pes, chodim na metro dvacet minut pesky. Je to zdrave. Snad. O tramvaji si vsechno prectete zde.
26.10.2005
Japonsky kyc
Posilam pozdrav ze zeme zapadajiciho slunce a odpocivajici hory {ano, ten trojuhelnicek vpravo, to je ta slavna, 3776 metru vysoka sopka Fudzi}.
Idylickou nedeli na plazi Enoshima pobliz Tokia predstavuji hordy surfaru, at uz s plachtou nebo bez, osameli turiste a rodinky, ktere vyrazily na piknik.
Udelala jsem to same, sedla si do pisku a vybalila nedelni odmenu – cokoladovy rohlicek. Po tydnu lijaku, kazdodennich tri hodin stravenych na ceste do skoly a konzumovani syrovych potravin {ryb, vajicek atd.} jsem povazovala zaskoceni do predrazene pekarny na Shindzuku za zaslouzene.
S chuti jsem se zakousla do cokoladove polevu a uz ke me spechal sice postarsi, ale prece jen nefalsovany surfar ve slusivem neoprenu. `Dej si bacha,` pronesl a vyznamne zvednul palec, zrejme jako dukaz toho, ze je fakt jednicka. Zvedla jsem tedy take ruku do namornickeho pozdravu a zastinila si oci proti prudkemu slunci v ocekavani, co bude dal.
`Sezerou ti jidlo`, odvetil neznamy, opet zdvihl prst do vysky, otocil se a vykrocil smerem k oceanu. Nechapave jsem zvedla hlavu a spatrila asi sest orlu, jak krouzi par metru nade mnou. Nevim, co to je za potvory, ale vim, ze to nejsou havrani, kteri tu vybiraji odpadky a dorustaji velikosti maleho albatrosu. Tihle jsou jeste vetsi a kradou jidlo primo z ruky.
Priste si s sebou vezmu na plaz atlas ptactva a fotak, mozna i baseballovou palku. je to uzitecnejsi nez plavky.
17.10.2005
Pozvanka na modni architektonickou vystavu
Fashion Intellectual vas srdecne zve na super high tech fashion archi.tekk.ture vystavu unikatniho projektu Benelon, na ktere se spolupodilel. Vystava bude zahajena ve stredu 19.rijna v 17.00 hodin v Muzeu
Umeni a Designu v Benesove a z Londyna ji prijede predstavit nejznamejsi ceska architektka Eva Jiricna.
Vystavu poradaji agenti....
Prijdte se podivat, mate to do Benesova jenom pul hodinky autem, ja dvanact hodin letadlem.
Jak se zije v Tokiu ...
Po chaotickém úvodu, který mohl pochopit snad jen ten, kdo žil několik let v Japonsku, pracuje na psychiatrii jako kvalifikovaný odborník na změny prostředí (nemyslí se prostředí toalet), nebo je osobou vystupující pod jménem Alice K., nastal přesně po devíti dnech konečně čas vysvětlit, co znamenají tajemné zprávy z pokoje č. 307.
Protože jeden obrázek řekne více než tisíce slov (kdyby tuhle stupiditu nevymysleli kdysi Čínani a neprodali to pak Japoncům, měla bych teď od znakového písma pokoj, že), podívejme se nyní krátce na sémantický rozbor následující fotografie: zobrazuje dveře. Dveře na pavlači. Před dveřmi je růžový deštník značky Michiko Koshino. Ano, a modří už vědí: FAIN se přestěhoval do Tokia!
Po necelý rok vám tedy budu podávat zprávy spíše osobního charakteru (např. kolik vlastním ponožek či co jsem měla k večeři – ovšem to by si možná zasloužilo i vlastní rubriku) – a to přímo z pokoje č. 307 v tokijské čtvrti Ogu. Abyste na věci získali rychle stejný náhled jako já, podívejte se na to, na co se nyní dívám i já.
Ano, za prvé je to hřbitov.
Za druhé – je to tramvaj. Je v Tokiu jediná. A to musí potkat zrovna mě.
Za třetí – je soumrak. Nad Tokiem, i když to vypadá jak Žižkov.
Za čtvrté – kam šlápnu, tam kvetou sakury. I na kanálu.
Za páté – tak to by bylo k tomu jídlu.
Á propos k tomu trendy deštníku: zbyl tady po některém z minulých obyvatel studentských kolejí z loňského roku. Martine – nebyl náhodou tvůj?
13.10.2005
Dojemny pribeh o japonskem psovi, ktereho nesnedli...
si prectete zde: http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/195601
... a je rozhodne slavnejsi nez Goro, ktereho tu {tedy v Japonsku} nikdo nezna ....
9.10.2005
Tokio, čtvrť Arakawa, pokoj č. 307.
Na letišti nebyly bílé orchideje.
Zvuk splachovadla, který po zmáčknutí vydávala krabička na dámských toaletách (zvuková kulisa – Japonky se na veřejném záchodě stydí, tak splachovaly napřed vodu, aby je nebylo slyšet, což vedlo k prudkému nárůstu spotřeby vody), se spouští už automaticky na fotobuňku.
Odpadky se pořád třídí na ty, co jdou spálit, a na ty, co nejdou.
Pořád letí japonská gotika i nigga hiphop styl.
Vyřízení internetu trvá měsíc.
Hačikó pořád čeká.
Moje identita se obnovila chvilku po nastěhování – nalakovala jsem si nehty u nohou na růžovo, což už jsem doma nestihla.
Ceny jsou výrazně příznivější, protože je nedělím dvěma, jako před pěti lety, ale čtyřmi.
To, ze jsem v Japonsku, jsem si uvedomila vlastne az vcera pri ceste na navstevu k pani Ito. V poklidnem sobotnim odpoledni na periferii skocil nekdo pod vlak primo naproti me. Nastesti nebylo nic videt proto je to tak oblibene.
Domů