leden 2009 únor 2008 prosinec 2007 listopad 2007 říjen 2007 červen 2007 březen 2007 únor 2007 leden 2007 prosinec 2006 listopad 2006 říjen 2006 září 2006 srpen 2006 červenec 2006 červen 2006 květen 2006 duben 2006 březen 2006 únor 2006 leden 2006 prosinec 2005 listopad 2005 říjen 2005 září 2005 srpen 2005 červenec 2005 červen 2005 květen 2005 duben 2005 březen 2005 únor 2005
Na Youtube je k vidění půlhodinový dokument japonské televize NHK (něco jako ČT) o tom, jak se žije cizincům v Tokiu – a hlavně – jak tam chodí oblékaní. I když neumíte japonsky, obrázky stojí za to – a můžete porovnat, jak se točí veřejnoprávní pořady v Japonsku a tady. Tak koukejte tady! NHK Kawaii TV – Tokyo Fashion.
A FAIN dělá ŠATY!
Fashion Intellectual se stal odborným poradcem pro nový pořad České televize v produkci PUNKFILMu.
Připravuje podklady pro scénáře, historii a sociolgii módy a odívání.Témata jsou třeba pracovní pohovor, jdeme na ples, schůzka na slepo nebo co si vzít na hlavu.
Jestli zrovna každou sobotu v pět pečete koláčky a máte zapnutou telinu, nalaďte ČT1, nebo sledujte po internetu!
_14.jpg)
Tímto stylovým příspěvkem by se chtěl Fashion Intellectual na dobu delší, než krátkou, rozloučit se všemi čtenáři a čtenářkami tohoto blogu a vřele jim poděkovat za přízeň, inspirující komentáře a umně skrývanou nenávist.
Po dobu výchovy potomka (cca 40-50 let) FAIN končí s veškerými nevýdělečnými, charitativními či zábavními projekty a bude se plně věnovat jen komerční dráze (to (se) učí na katedře Marketingu).
Každopádně FAIN stále zůstává na stránkách Cosma (přečtěte si třeba zasvěcený článek "Najdete štěstí na síti?" v únorovém čísle), sérii článků o módním marketingu sledujte v týdeníku Euro (první byl Armani, bude následovat Sarah Jessica Parkerová a další témata nelze ze strategických důvodů prozradit), a další texty víceméně od věci naleznete občas v Týdnu či Art+Antiques.
Na závěr kladu aktuální, vysoce intelektuální otázku:
Proč je všechno dětské oblečení tak nechutně drahé, přeplácané a vyrobené z recyklovaných pneumatik?! Na co si to hrají prodavačky ve specializovaných obchodech, kde nabízejí bolerka pro mimina za dvanáct stovek?! To už si snad radši pořídit Baby Dior. Stejně se to šije v Číně.
FAINové miminko proto vyznává zásadně dětské oblečky po kamarádkách: jsou zadarmo, seprané do měkka, a je jich tolik, že se mohou bez praní rovnou vyhazovat. Menší spotřebou k většímu konzumu!
Váš FAIN
(Giorgio Armani se svou neteří Robertou na letošních Oscarech. Bude to ona, kdo zdědí impérium v hodnotě pěti miliard EUR?
Už od února letošního roku nás Giorgio Armani, jeden z nejúspěšnějších a nejuznávanějších módních návrhářů, napíná zprávami, že své módní impérium prodá. Třiasedmdesátiletý Armani je na rozdíl od jiných módních značek, jako Louis Vuitton, Chanel, Prada, Dior či Gucci nejen hlavním designérem, ale zároveň jediným a úplným vlastníkem, zcela ovládajícím říši pod svým jménem. A to zvládá produkovat oděvy, parfémy, bytové doplňky, hotely, květiny, čokoládu i mobilní telefony. Jenže – bude to fungovat i bez božského Giorgia?
Podrobnou analýzu si přečtěte v časopisu Euro 49/2007 ze 3.prosince.
K čemu je nám klobouk?
Rozhlédnete-li se po českých ulicích, uvidíte i v poměrně tuhé zimě spoustu nepokrytě rozježených, učesaných či plešatých hlav, pár lidí v kulichu nebo ve kšiltovce. Pokud není vyloženě pod nulou, značná část místní populace sahá po čepici nebo klobouku spíš výjimečně. Srovnáte-li dnešní obrázek s předválečnou fotografií, hned si všimnete rozdílu – dříve nosili pánové klobouk, dělníci čepici a dámy klobouček, čelenku, závojíček nebo jiný krásný nesmysl. Proč dnešní móda odsunuje tyto doplňky do pozadí? Vždyť současný nejslavnější návrhář klobouků Philip Treacy říká: „Hlavu má každý. Tak proč na ní nenosit klobouk?"
Právě český Tonak je jedním z největších a nejvýznamnějších výrobců klobouků na světě. Poté, co přestal vyrábět levnější šité čepice, začal posilovat značku na poli vyšší třídy – tedy pánů a dam, kteří si nekupují čepici jen proto, aby jim netáhlo na uši, ale proto, že klobouky tvoří nedílnou součást módního designu. Na všech přehlídkách haute couture, tedy té nejkvalitnější, špičkové módy, se totiž klobouky stále nosí. Problém ovšem nastává s jejich výrobou – spolu s masivním odklonem od nošení klobouků po druhé světové válce tradiční výrobci zkrachovali a současná běžná produkce pokrývek hlavy spočívá na bedrech módních řetězců, kteří vyrábějí spotřební zboží nejvíce v Číně a jihovýchodní Asii. Tam ovšem neznají tradiční postupy, které klasický klobouk vyžaduje – a tak módní návrháři z celého světa přicházejí do Nového Jičína.
Od manufaktury k haute couture
Počátek rozvoje kloboučnické výroby v Novém Jičíně sahá do roku 1630, kdy byly městskou radou potvrzeny artikuly kloboučnického cechu. V roce 1799 byl do cechu novojičínských kloboučníků přijat mladý tovaryš Jan Nepomuk Hückel a založil kloboučnickou manufakturu. Výrobky svou kvalitou navázaly
na předchozí dobrou úroveň ruční výroby a brzy pronikly nejen na rakouské, ale i na další zahraniční trhy. V roce 1865 zavedl Hückel pracovní stroje a stal se zakladatelem mechanizované tovární výroby srstěných klobouků. O dva roky později vybudoval velkou továrnu, která již byla vybavena moderním technickým zařízením. 1.1.1869 podnik převzala veřejná obchodní společnost J. Hückel a synové a tento název si firma ponechala až do svého znárodnění a vzniku n. p. TONAK (TOvárna NA Klobouky). V roce 2001 Tonak koupil divizi pokrývek hlavy od Fezka a stal se tak jedním z největších světových výrobců uceleného sortimentu pokrývek hlavy. Dnes je výrobní činnost v závodě v Novém Jičíně zaměřena na výrobu vlněných a srstěných plstěných polotovarů a klobouků.
Nepostradatelní králíci
Náročnost výroby plsti lze charakterizovat zejména vysokým počtem pracovních operací (80 – 150), technologickou variabilitou a vysokým podílem dokonalé řemeslné ruční práce. Klobouky se vyrábí ze srsti králíka a zajíce postupným zplsťováním na kloboučnických strojích za pomoci horké vody, kyseliny a páry. Králičí kůže se dosud vykupují tradičním způsobem od malochovatelů. Polotovary se povalují a překládají tak dlouho, až se z velkého tenkého plástu zplstí malý pevný polotovar. Tento se dále barví na kónusových barvicích aparátech na požadovanou barvu. Poté se vytvaruje hlava a okraje klobouku. Pak následují úpravy povrchu, vnitřní vybavení podšívkou a potním páskem a ozdobení klobouku. Náročnost výroby plsti lze charakterizovat zejména vysokým počtem pracovních operací (80 – 150), technologickou variabilitou a vysokým podílem dokonalé řemeslné ruční práce. Ta spočívá především v tvarování, dobarvování, obrušování, leštění, formování nad párou a tvorbě zdobících prvků. Na konečném výsledku se tak podepisuje mnohahodinová práce, dovednost a zkušenosti kvalifikovaných kloboučníků a modistek.
Hlavní výrobní náplní akciové společnosti Tonak jsou plstěné (srstěné a vlněné) dámské a pánské klobouky, kloboukové polotovary, pletené pokrývky hlavy pod značkou Fezco Quality a ostatní typy pokrývek hlavy (fezy a uniformní pokrývky hlavy). 80 % produkce je exportováno do více než 50 zemí světa. Klobouky z Tonaku nosí lidé nejen v zemích střední a východní Evropy, ale také ve Skandinávii, USA, Kanadě, a Japonsku. Velkou poptávku zaznamenala firma i v Austrálii a na Novém Zélandu.
Nechte na hlavě
Ty nejkrásnější klobouky, jaké vidíme nejen na módních přehlídkách módních domů Chanel, Christian Dior nebo nejtalentovanějšího mladého anglického návrháře Alexandra McQueena, ale jaké nosí anglická královna, britští aristokraté na dostizích či pařížské módedámy, pocházejí častokrát z rukou zaměstnanců Tonaku. Přestože mladí návrháři klobouků, jakým je například v současnosti nejuznávanější modista Philip Treacy, nepostrádají originální nápady, jako umístit na hlavu kreaci ve tvaru warholovské plechovky od polévky či slupku od banánu, když dojde na řemeslné zpracování, zadávají zakázku do Čech. O tom, že zde sídlí nejlepší kloboučníci, se totiž ví více ve světě, než u nás.
Tento text byl publikován v příloze Umění žít časopisu ArtandAntiques, listopad 2007
Vážené čtenářky a čtenáři,
jestli se vám zdálo, že se poslední dobou FAIN pěkně flákal, bude to ještě horší. Důvod je jasný: pro ty, kterým to nedošlo, bychom rádi poslali fotku bříška z profilu, ale žádnou publikovatelnou nemáme. Příspěvků tedy do budoucna bude zřejmě ubývat a zúží se na téma těhotenské módy.
Takže uvádíme první heslo FAIN: Džínové lacláče jen přes moji mrtvolu!!!
Přečtěte si exkluzivní reportáž, publikovanou v červnovém Art&Antiques (na obálce s Jinřichem Štyrským)
New York – Do sídla společnosti Sotheby‘s to z centra Manhattanu trvá pěšky pomalu půl hodiny. Nepříliš nápaditá skleněná kostka, ve které aukční dům sídlí, se nachází na samém okraji Upper East Side na rohu Druhé a Yorské Avenue. Občas se sem ale vyplatí zajít jen tak, i když zrovna nepomýšlíte na koupi Kandinského.
Před každou aukcí si je možné dražená díla prohlédnout na výstavě, která je stejně jako méně významné denní aukce volně přístupná pro veřejnost. Newyorčané se však zatím na tyto speciální „výstavy" příliš chodit nenaučili, byť na nich bývají k vidění mistrovská díla, jež jsou jinak před zraky veřejnosti skryta v soukromých sbírkách. Zvláštní atmosféru jim dodává také fakt, že místo navyklého sledování určitého kurátorského záměru nebo časové linie, které tvoří osu klasických výstav, se tady můžete přehrabovat ve skvostech světového umění skoro jako na orientálním bazaru.
Na začátku května zde byla ve dvou patrech vystavena pohromadě všechna díla dražená ve čtyřech aukcích klasické moderny a poválečného umění. Výstavou, kde bylo možno vedle sebe spatřit elegantní kompozice Pieta Mondriana, španělské prostitutky od Gerharda Richtra, Studii podle Inocence X. od Francise Bacona, ale též skromnou řádku briliantových a smaragdových šperků (náramek zhruba v ceně jedné Warholovy Campbellovy polévky a podobně), procházeli skutečně různorodí návštěvníci. Skupinka kolem excentrického čtyřicátníka, zjevně uměnovědného akademika, poletovala nadšeně od jednoho obrazu k druhému a v živé diskusi připomínala obraz ve středu jejich zájmu – žluté plátno s preparovanými motýly od Damiena Hirsta.
„Podívejte se, jak skvěle pracuje Cézanne v tomto jedinečném akvarelu s bílou plochou, tedy s místem, kam nenamaloval vůbec nic," nadšeně popisoval odborník aukční síně zájemcům Cézannovo zátiší Nature morte au melon vert, jedno z hlavních lákadel exkluzivní večerní aukce impresionistů. „Zdá se mi to opravdu nějaké mrtvé," ohodnotila obraz polohlasně směrem ke svému manželovi jedna z neokázale elegantních návštěvnic výstavy. Cézanne se nakonec prodal vysoko nad odhadované maximum 18 milionů dolarů. Nový majitel za něj dal celých 25,5 milionu dolarů.
Velkou část návštěvníků však tvořili skuteční zájemci o koupi některého z vystavených děl, obvykle blahobytně – zásadně ale ne okázale – vyhlížející postarší manželé, často v doprovodu někoho ze Sotheby‘s. Ti se dali poznat na první pohled – až příliš stereotypně splňovali představu lehce shrbených intelektuálů s prošedivělými vlasy a kostěnými obroučkami brýlí na výrazném nose. Vysvětlovali význam, ale i původ vybraných kusů. Ostatně jméno prodávajícího se počítá – nejúspěšnější prodej celého jara, pozitivně růžový obraz Bílý střed od Marka Rothka pocházející ze sbírky Davida Rockefellera, byl prodán za rekordních 72,8 milionů dolarů. „Někdo si prostě koupil Rockefellera," okomentoval prodej pro New York Times galerista Nicholas Maclean.
Na zlatý hřeb aukčního jara, dvě večerní aukce několika desítek těch nejvýznamnějších děl, byl ale vstup pouze pro zvané. Ti ostatní mohli sledovat jejich průběh (vůbec poprvé) v přímém přenosu na internetových stránkách společnosti. Osobní zážitek z aukce či jen z návštěvy předaukční výstavy – ať již něco kupujete, či ne – je však stále vzrušující a objevitelský. Navíc pokud se po prohlídce cítíte znaveni, přímo ve stejném desátém patře najdete docela obyčejnou zaměstnaneckou kavárnu, kde se při kávě za dva dolary můžete bavit odhadováním, které značky se teď na Manhattanu nejvíc nosí. Je to Chanel, Prada a Marc Jacobs.
Omlouváme se všem příznivcům FAINu, že na ně pro samé přesčasy, časové posuny a módní časovky nezbývá ani čaj. A to je přitom kolem tolik časovaných bomb – třeba v obchodech, kde se dřív prodávaly boty, teď mají už jenom barevné slupky od granátů – doporučují se zejména do Vietnamu v období záplav.
Jmenují se Crocs (jako krokodýlek), dovalily se sem z Koloréda a dle O.H.O., našeho skromného názoru, by se tam taky měly vrátit. Zaplavily New York, Londýn, a v Tegucigalpě se prodávají už napodobeniny za pět dolarů. To je docela slušný výkon, vzhledem k tomu, že společnost vznikla teprve před pěti lety, kdy vyrobila první tisícovku párů, loni už čelila obžalobám za uříznuté dětské nožičky, když se botičky zasekly v zoubcích městských krokodýlů – rozuměj eskalátorů, a dnes už na svých internetových stránkách zveřejňují srdceryvné osobní dopisy typu: "můj syn má nádor na mozku a tyhle boty jsou to jediné, co může mít na nohou".
FAIN si dovoluje upozornit, že vzhledem k poměrně velkým dírám nejsou vhodné jako součást vybavení PBV – povinné branné výchovy. Takže až ten útok v pondělí přijde, mažte v těch galoších pěkně do bunkrů v metru. Zachrání vás jedině poctivé holínky a pytlíky na rukou – žádná imperialistická barevná pozlátka. Zdar!
V pondělí 20.3. vyšla v Euru dvoustrana o nové designové laboratoři, kterou otevírá příští týden japonský návrhář Issey Miyake v Tokiu – to vy už z FAINU víte od loňska , ale v Euru si přečtěte víc. A kdo pozná, že fotoeditor v Euru místo fotky Miyakeho vybral omylem jeho o generaci mladšího designéra Naoki Takizawu, vyhrává mejdlíčko.
Fashion Intellectual se probírá z letargie a přináší vám exkluzivní módní report z Říma – a jde rovnou po kalhotkách! Varujeme estetické a éterické bytosti – hrozí šok z požití růžovky tygrované.
V aktuálním čísle týdeníku Euro pro vás FAIN přichystal pořádné sousto: šestistránkový rozhovor s výrobcem luxusní italské obuvi Gimmi Baldninim. Během téměř čtyřhodinového rozhovoru prozradil, proč má rád Rusky, nemodlí se k lišce a co si pornoherečky nikdy nesvlékají. Ale nebavili jsme se jen o botách. Více v Euru 9/2007.
Právě vyšel nový Art&Antique – ano, je to časopis. A je to umění. Umění žít s uměním. Není to tak těžké – pro začátek vám Fashion Intellectual a Art&Antique doporučují zajít na výstavu Shomeie Tomatsua – fotografií z periferních středobodů japonského života. V galerii Rudolfinum do 15. dubna.
Tryzna nad Fashion Weekem. K počtení doporučujeme šálek Hraběte Šedého. Bez mléka.
Ne, tak to se fakt nedá. Šílené, strašné, absurdní. Tak vypadá model, který bude reprezentovat Českou republiku v zahraničí. V tom případě se s díky vzdávám občanství, stačí, že nám za sebou dělali premiéry Gross s Paroprasetem. Pokud se nepozvracíte okamžitě nad fotkou, čtěte dál.
... jenom je zděšen z toho, jak se tu nic neděje. Takže napříště si pro vás vymyslíme nějakou pseudo fashion událost!
Vazeni pratele,
dovoluji si Vas pozvat na vernisaz architektonicke vystavy, kterou pripravila skupina Agenti (Vendula Hladikova, Bernard Storch a Stepan Toman), a mnoho dalsich existenci vcetne me malickosti k ni prispelo svym artefaktem. Vystava primo navazuje na uspesny projekt Benelon, ktery propojil malou vesnici Londyn s velkym mestem Benesovem a vytvoril prostor, kde se da ztracet v realite.
Prijdte se take ztratit v architektonickych snech na vernisaz ve ctvrtek 12.10. od 19.00 v Centru pro stredoevropskou architekturu, U pujcovny 4 (z Jindrisske do Ruzove a prvni doleva).
FAIN
Šperkařka Věra Nováková prezentovala na pražském Designbloku přehled své umělecké i komerční tvorby. FAIN vám přináší malou reportáž jako speciální TRENDSET TIP. Milujeme sépie.
Do Berlína dá jet na falafel, tandoori nebo mango lassi, ale rozhodně sem nepojedete hledat haute couture návrháře. V uličkách, kde z nárožních hospod stále zní Karel Gott, se ale dá najít to, co se markeťáci snaží pracně vymyslet: životní styl. A ossis nostalgický punk se tu i skvěle nosí.
